Americká samonabíjecí puška Garand M1

Kód produktu: AD1642
Cena bez DPH: 2 892,56 Kč
Cena s DPH: 3 500,00 Kč
Dostupnost: Skladem
  • Výrobce: Denix

Replika americké samonabíjecí pušky Garand M1

Skvělá replika americké druhoválečné samonabíjecí pušky Garand M1 od firmy Denix. Replika je velmi pěkně provedena s možností vyndání nábojové schránky, natažení závěru a výstřelu. Závěr je pohyblivý. Replika je vyrobena z kvalitních materiálů (kov a dřevo) a odpovídá přesně originální zbrani. Jedná se o střelby neschopnou repliku, která obsahuje pohyblivé součásti. Tato replika zbraně proto nepodléhá žádnému zákonu o zbraních a střelivu a je ji možno volně prodávat. Replika zbraně Garand M1 Vám na zdi nebo akcích ostudu zcela určitě neudělá.

K pušce M1 Garand lze dokoupit bajonet zde.

Technická data:

Rozměr: 110 cm

Hmotnost: 3480 g

Materiál: kov + dřevo

Historie M1 Garand:

M1 Garand (oficiálně značená United States Rifle, Caliber .30, M1, později Rifle, Caliber .30, M1 a zkráceně US Rifle, Cal. .30, M1) byla první samonabíjecí puškou světa zavedenou v masovém měřítku do výzbroje ozbrojených sil. V roce 1936 ve výzbroji americké armády oficiálně nahradila opakovací pušku Springfield M 1903, kterou postupně vytlačila z výzbroje americké pěchoty. Puška byla během druhé světové války používána jako standardní pěchotní puška americké armády a od roku 1941 i Sboru námořní pěchoty Spojených států, kam ale vzhledem k pomalu se rozjíždějící výrobě začala ve větších počtech přicházet až od poloviny roku 1943. Ve výzbroji obou těchto složek vydržely i během korejské války. V roce 1957 byla tato puška nahrazena ve výzbroji puškou M14. To však neznamenalo konec její kariéry, neboť byla ve značných počtech poskytována v rámci americké vojenské pomoci mnohým státům světa. Od roku 1944 se pušky Garand repasovaly a licenčně vyráběly v Itálii. V rukou vojáků Vietnamské republiky se zbraň zúčastnila ještě prvních fází války proti Vietkongu.

Puška M1 Garand byla vyvinuta konstruktérem Springfieldské státní zbrojovky Johnem C. Garandem během dvacátých a třicátých let. Do výzbroje byla jako United States Rifle, Caliber .30, M1 oficiálně přijata již v roce 1932, ale do řadové služby v americké armádě byla zavedena až v roce 1936. Původní prototypy existovaly v ráži .276 Pedersen, ale z důvodů usnadnění logistiky ozbrojených sil v době vzrůstajícího nebezpečí ozbrojeného konfliktu koncem třicátých let (výroba náboje .30-06 byla zaběhnutá, vojáci i výrobci znali perfektně jeho vlastnosti a ve vojenských skladech existovaly značné zásoby munice této ráže, ve výzbroji se navíc nacházely jiné zbraně komorované pro tento náboj) bylo rozhodnuto sériové kusy vyrábět v tehdy standardní ráži ručních zbraní americké armády .30-06 Springfield. To si vyžádalo i snížení kapacity nábojové schránky z původních deseti na osm nábojů, jinak by nábojová schránka vyčnívala z dolní části pažby.

M1 Garand je samonabíjecí puška fungující na principu odběru plynů z hlavně, které jsou odváděny plynovým válcem umístěným pod hlavní, a tlačí na píst, zakončený nástavcem, který posouvá nosičem závorníku. Ten pak prostřednictvím tvarované drážky otáčí samotným závorníkem, čímž zajišťuje odemykání a uzamykání závěru. Závorník zasunuje náboje do nábojové komory, závěr jako celek pak při posunu vzad napíná bicí mechanismus a stlačuje předsuvnou pružinu. Původní varianta zařízení k odběru spalných plynů, používající k zachycování plynů speciální nástavec (clonu) na ústí hlavně se nazývá "Gas Trap Model" ("lapač plynů"), ale zařízení se velmi obtížně čistilo a navíc docházelo k rychlému vypalování vývrtu při ústí hlavně (jak vědí zkušení střelci, na stavu ústí hlavně naprosto zásadně závisí přesnost střelby). Brzy po zahájení výroby přešla v únoru 1940 produkce na variantu "Gas Port Model" (s odvodem plynů), armádou přijatou už v říjnu 1939, u níž byl odběr plynů zajišťován plynovým kanálkem o průměru 2 mm spojující hlaveň a plynový válec ve vzdálenosti 38 mm před ústím hlavně. Současně byla u této varianty prodloužena hlaveň o dva palce na celkových 24 palců. Mimo prvních 50.000 kusů náleží naprostá většina produkce M1 Garand k variantě „Gas Port“, na kterou byla během války přepracována během oprav i řada původních pušek. Náboje jsou podávány z nábojové schránky, doplňované nábojovými rámečky na osm nábojů.

Nabíjet je možné jen nábojové rámečky a armádní předpisy preferovaly nenabíjet nový rámeček před vystřelením všech nábojů ve schránce, ačkoli i to bylo možné. Není vyloučené ani dobití jednotlivých nábojů do rámečku ve schránce, ačkoliv jde o mimořádně složitou operaci - jedna ruka musí stáhnout závěr dozadu a druhá vtlačit náboje do rámečku. Rámečky se však distribuovaly k jednotkám již naplněné náboji (vojáci je fasovali uložené v jednoduchém plátěném bandalíru, který si mohli přehodit přes rameno nebo upnout kolem pasu) a považovaly se za spotřební materiál - byly tedy na jedno použití a do skladů se nevracely. Horší je, že bez přítomnosti rámečku se puška stává jednorannou zbraní, rámeček je z funkčního hlediska nezbytnou součástí zásobovacího zařízení a nábojová schránka bez něj není k ničemu. Přes uvedené výhrady však samonabíjecí funkce spolu s rámečkovým nabíjením zajišťovala na svou dobu nevídanou rychlost palby (cca. 2 - 2,5x větší než u opakovaček Mauser). Po vystřelení posledního náboje dojde automaticky k vymrštění rámečku ze schránky. Tento zvuk mohl být za některých okolností demaskující, ale někteří vojáci se této nevýhody naučili využívat - zahazovali prázdné nábojové rámečky aby zmátli nepřítele, který si myslel že nabíjí. Celá řada veteránů 2. světové války a bojů v Koreji však tvrdí, že se zmíněným zvukem neměli žádné skutečné obtíže. Není se čemu divit, v rachotu bitvy není často slyšet ani vlastní slovo, natož tenké cinknutí plechového rámečku.

Puška byla odolná a kvalitní, vydržela i v náročných podmínkách. Její samonabíjecí funkce podstatně zvyšovala kadenci střelby oproti tehdy běžným opakovačkám a tím i palebnou sílu pěšího družstva, zejména v podmínkách druhé světové války, kdy americká armáda byla jediná, která měla samonabíjecí pušku zavedenu v širokém měřítku. To bylo značnou výhodou, zvláště při absenci lehkého kulometu srovnatelného výkony s německými nebo britskými typy ve výzbroji americké armády, kterou tato skutečnost kompenzovala. Použitý náboj byl i na vojenské poměry mimořádně výkonný a přesný, příslušníci americké armády a námořní pěchoty bojující na tichomořských ostrovech například brzy zjistili, že kmeny palem neposkytují jejich japonským protivníkům žádanou ochranu. Celoplášťová střela o hmotnosti 180 grs (11,65 gramu) měla dostatečnou průbojnost, aby prostřelila průměrně vzrostlý palmový kmen a usmrtila člověka za ním schovaného.

M1 Garand mohla používat několik typů bajonetů, jak M1905 určený původně pro pušku M1903, tak nově vyvinutý M1942, oba o délce čepele 40 centimetrů. Na pušku bylo možno nasadit granátometný nástavec M7 pro střelbu puškových granátů, zaměřovanou nasaditelnými mířidly M15, avšak granát z něj byl vymetán vystřelením cvičného ("slepého") náboje, a vzhledem k složitému systému nabíjení (před střelbou bylo nutno vyjmout rámeček a vložit nový s tímto speciálním nábojem) nebyl granátomet M7 příliš populární a pro střelbu puškových granátů byla nadále většinou používána puška M1903. Existovaly celkem tři varianty plynového nástavce pušek Garand - na nejstarší, které neměly v čele nástavce kuželový ventil, nebylo možno granátomet nasadit. Druhá varianta měla plynový přepouštěcí ventil kuželového tvaru, který se otevřel nasazením granátometu na ústí hlavně a po jeho sejmutí se opět uzavřel (zatlačením kuželu) tlakem plynů při následujícím výstřelu. U třetí, nejmodernější varianty byl kužel ventilu odpružený a po sejmutí granátometu se uzavřel okamžitě, tlakem pružiny umístěné v nástavci. U sniperských variant M1C a M1D bylo možno nasadit teleskopický zaměřovač M84.

V červnu 1944 byla do výzbroje zavedena odstřelovačská varianta M1C. Italská firma Beretta vyráběla v poválečném období tuto pušku jako Modello 1952 pro náboj 7,62x51mm, později z něj vyvinula vlastní pušku Modello 59, s oddělitelným schránkovým zásobníkem. Prakticky stejnou cestou vznikla ve Spojených státech útočná puška M 14 pro náboj 7,62x51, která z konstrukčního hlediska představuje jen o málo více než přerážovaný Garand s nasazovacím zásobníkem na 20 nábojů, doplněný úsťovým nástavcem (kompenzátorem zdvihu) a plně automatickou funkcí.

V současné době je M1 Garand buď sběratelskou - zejména zachované kusy v provedení Gas Trap Model - řidčeji pak loveckou nebo sportovní zbraní. Do dnešní doby je užíván ceremoniální četou USMC.